Kava a hudba: hudební cesta po Fidži
· 4 min čtení
Bula: první slovo, které uslyšíš
Pokud se někdy ocitneš na Fidži, první, co uslyšíš, bude nejspíš Bula. Je to nejběžnější místní pozdrav a fráze Ni bula, ni bula kece sara, zhruba vítejte, vítejte vy všichni, nejlépe vystihuje otevřenost a vřelost, s jakou obyvatelé ostrovů vítají hosty. Není náhoda, že stejné slovo se objevuje i v názvech mnoha tradičních uvítacích písní. Na Fidži jsou hudba a pohostinnost provázané stejně těsně jako hudba a kava, místně známá jako yaqona.
Obřad, který je zároveň koncertem
Autoři knihy Kava: The Pacific Elixir, která pokrývá etnobotaniku, historii a chemii této rostliny v celém tichomořském regionu, zdůrazňují, že kava plní po tisíce let roli mnohem širší než jen roli nápoje. Je sociálním pojivem, součástí uvítacích rituálů, vyjednávání i každodenních setkání. Na Fidži se tradiční obřad yaqona řídí ustáleným postupem: kořen se mísí s vodou v dřevěné nádobě zvané tanoa, přecedí se vlákny z kůry ibišku a poté se podává v pořadí, které odpovídá společenské hierarchii účastníků, počínaje čestným hostem nebo náčelníkem. Celý průběh doprovází rytmický tlesk, zvaný cobo, projev úcty k osobě, která nalévá, i ke komunitě.
Právě v tomto prostředí se otevírá prostor pro hudbu. Setkání kolem tanoy může trvat dlouho, někdy i mnoho hodin, a společný zpěv a hra na nástroje přirozeně vyplňují čas mezi jednotlivými koly nápoje. Nejde tedy o hudbu hranou pro vnějšího posluchače, ale spíš o přirozené pokračování konverzace, do kterého se zapojí kdokoli, kdo sedí poblíž.
Sigidrigi: zpěv při pití
Tento druh neformálního muzicírování, které doprovází pití kavy, má na Fidži vlastní název a status samostatného hudebního žánru: sigidrigi. Jak popisuje etnomuzikoložka Jennifer Cattermole v článku z roku 2009 v časopise Transforming Cultures eJournal, název sigidrigi vznikl z anglického sing drink. Žánr se zvlášť silně uchytil na Taveuni, třetím největším ostrově Fidži, kde skupiny mužů doprovázejí své sezení nad yaqonou vícehlasým zpěvem, obvykle na kytaru a ukulele.
Cattermole upozorňuje na něco víc než jen na samotný zvuk: texty sigidrigi se velmi často odkazují na konkrétní místa, údolí, vesnice, řeky, čímž budují jakousi zvukovou mapu identity místní komunity. Zpěvem o konkrétním místě při společném pití kavy účastníci v podstatě znovu potvrzují svou příslušnost k němu. Hudba se tímto způsobem stává nástrojem udržování vazeb k půdě a komunitě, ne jen zábavou.
Stojí za to dodat, že sigidrigi je neformální jev, který obvykle probíhá mimo formální náčelnický obřad a bez pevných pravidel pro repertoár. Účastníci sedí těsně u sebe, obvykle na rohožích, hned vedle tanoy, a vícehlasou harmonii budují metodou volání a odpovědi, kdy jeden hlas zahájí frázi a ostatní ji převezmou. To je velmi odlišné od formálnějších forem fidžijské obřadní hudby, jako je meke, tradiční písně a tance předváděné při důležitých kmenových příležitostech, kde jsou choreografie i texty předem dané a předávané z generace na generaci.
Písně, které přesáhly hranice ostrovů
Některé písně spjaté s tichomořskou tradicí se dostaly daleko za hranice Fidži. Jedním příkladem je Isa Lei, dnes považovaná za neoficiální rozlučkovou hymnu ostrovů, hranou při loučení s hosty a cestovateli. Její původ je sporný: některé zdroje, včetně Fiji Times, ji připisují Ratu Tevitovi Uluilakebovi, otci Ratu sira Kamisese Mary, prvního premiéra nezávislého Fidži, o kterém se traduje, že ji složil ve druhé dekádě dvacátého století pro milou navštěvující ostrov Lakeba. Jiná verze ukazuje na tongské kořeny melodie, převzaté a přepracované fidžijskými vojáky. Ať je pravdivější kterákoli verze, samotný spor ukazuje, jak hluboce je hudba vetkaná do regionální identity a jak živé zůstávají místní příběhy kolem ní.
Tradice, která nekončí
Fidžijská hudební scéna se nezastavila u tradičních písní. Vedle interpretů, kteří udržují klasický repertoár při životě, existují umělci mísící místní zvuky s popem, funkem nebo současnou elektronickou produkcí, přičemž často stále čerpají z klasických melodií a textů. Fidži má dnes necelých 900 000 obyvatel, přesto je hudební dědictví ostrovů překvapivě bohaté a rozmanité, od sborového kostelního zpěvu přes sigidrigi až po současné rozhlasové zvuky.
Co spojuje všechny tyto proudy, je společný jmenovatel: kava jako příležitost k setkání, při kterém hudba není přídavkem, ale přirozeným jazykem komunity.
Stejný mechanismus, společné sezení, společné pití a společný zpěv, přispěl k tomu, že tichomořská hudba začala cestovat i mimo svůj domovský region. S tím, jak kava získává na oblibě mimo Oceánii, například v podobě kava barů ve Spojených státech, se k západnímu publiku dostávají i nahrávky a playlisty tradiční a současné tichomořské hudby, často puštěné na pozadí při společném pití. Je to svým způsobem obrácení původního pořadí: místo hudby doprovázející místní rituál dostáváme rituál vyvezený spolu se svým soundtrackem, i když jen zřídka s celým společenským kontextem, který nese na svých domovských ostrovech.
Pro každého, kdo zná kavu jen v její zjednodušené západní podobě, stojí za to pamatovat, že v kořeni tohoto rituálu leží něco mnohem složitějšího než samotný nápoj: síť vazeb mezi pohostinností, společenskou hierarchií, hudbou a kolektivní pamětí, budovaná společně po mnoho generací a stále živá na ostrovech Fidži. Pokud chceš širší kulturní kontext této rostliny, podívej se na článek o historii kavy a na text o přípravě kavy způsobem blízkým tradiční metodě. Víc o samotné rostlině a jejích odrůdách najdeš na stránce věnované odrůdám kavy.